Nikdy se nevzdám...

9. června 2013 v 20:45 | Dráče |  Ze života
...to je moje cesta ninji! Po všech těch letech dřiny a trápení jsem konečně došla k vytyčenému cíli - mám maturitu. Jak by řekl klasik - per aspera ad astra.
Už nějaký ten pátek jsem na střední škole poněkud přesluhovala. Většina ostatních lidí by se na to prostě vykašlala a dávno to vzdala, já ne! Jen díky svojí síle a vytrvalosti a obrovské podpoře mých blízkých jsem se dostala tam, kde jsem. S minimální újmou na duševním zdraví :D
Celý školní rok jsem to měla tak nějak na háku, stejně, jako většina mých spolužáků... Od učitelů bylo krajně naivní předpokládat, že se budeme učit průběžně a už tak měsíc před maturitou budeme perfektně naučení. Ještě naivnější byla představa, že maturitní práce z výtvarky a seminárky ze ZSV budou odevzdány včas v termínu. LOL.




Termín byl 4.3. Celé jarní prázdniny jsem tvrdě makala a sepisovala a slepovala k sobě všechno, co jsem za posledních několik měsíců nestihla. Dokonce se mi povedlo omarodit a v tu chvíli mě zachvátil nevídaný záchvat paniky. Okamžitě jsem psala mail třídnímu a vedoucímu práce a omlouvala jsem se, že to nestihnu včas. Práci jsem v potu tváře odevzdala 7.3. s tím, že je už moc pozdě, ale jak se ukázalo... byla jsem jediná, kdo to tak hrotil a moji kolegové odevzdávali práci až měsíc po mně. Čekala bych tedy, že ta jejich práce bude nějak vypadat, když už si ten termín tak protáhli, ale to bych je nesměla znát, že...
Termín pro odevzdání seminárek byl taktéž 4.3. Zkaženější jarní prázdniny jsem snad ještě neměla. Dělala jsem průzkum na téma homosexuality a hned ze začátku jsem měla problém sehnat respondenty. Nakonec se mi podařilo otrávit hned několik lidí tím, že jsem jim dotazník doslova nacpala pod nos, ale mělo to svůj účel a měla jsem úspěšně splněno. Myslela jsem, že to je v cajku, ale přepočítala jsem se. Takové (s prominutím) sraní se s nějakou školní prací jsem snad ještě nezažila.V duchu jsem si nadávala za svou nebetyčnou lenost a prokrastinaci a slíbila si, že už to v životě takhle neudělám. LOL. Tady si nikdo nemohl dovolit protahovat termín, protože v tom případě hrozilo neklásko a tím pádem nazdar, nejdeš k maturitě. Moji spolužáci si to chtěli pojistit, a to poněkud zvláštním způsobem. Zatímco já poctivě a v potu tváře zpracovávala svou práci, oni některé části okopčili a... přišlo se na to. Kdybych se JÁ pokoušela něco kopírovat, dělala bych to tak, aby na to nikdo nepřišel, ale... když někdo okopíruje část práce a ani neopraví ženský rod na mužský, tak to asi o něčem vypovídá.
Z práce jsem nakonec dostala za 3, ale to mě nijak nehákuje. Nejdůležitější je, že jsem prošla!
Tenhle přístup jsem uplatňovala především ve společenskovědním semináři. Buď to vyjde, nebo ne. Původně jsem si to představovala tak, že budeme opakovat společně jako třída i s učitelkou a jednou za čas si napíšeme nějaký testík. LOL. Krutě jsem se spletla, protože s učitelkou jsme opakovali tak maximálně jednou a myslím, že je to docela škoda... Vyprávěla opravdu zajímavě a poutavě. Opakovali jsme tedy my sami formou referátů a nejméně tří testíků za jednu dvouhodinovku. Ještě horší bylo, že tahle dvouhodinovka začínala vždy od 7:10 a v tu dobu bývám ještě v blaženém polospánku. Bála jsem se každé další hodiny a můj strach jen živil mojí nechuť se učit, což se dost odrazilo na známkách. Na štěstí jsem se spoléhala i v posledních hodinách, protože jsem už absolutně neviděla žádnou záchranu, ale několik jedniček a trojek mi nakonec povedlo to vytáhnout na nějakou slušnou známku.
Právě společenské vědy mě žraly nejvíc. Zatímco jeden učitel na semináři tvrdil, že je to SEMINÁŘ, tím pádem to NEBUDE hrotit, ona to prostě vyhrotila do takových rozměrů, že... Pár lidí si dokonce bylo stěžovat, ale nebylo jim to moc platný.
Bála jsem se matiky. Hodně jsem se bála. Podařilo se mi ukořistit několik trojek, což znamenalo, že poslední čtvrtletku můžu totálně posrat, ale stejně projdu. Prošla jsem! Na to, že jsem z matiky pravidelně propadala, tohle byl opravdu zázrak...
Paradoxně jsem se bála i němčiny. Na poslední chvíli nám toho přibylo tolik, že jsem se na to nakonec vykašlala a ani se na to nepodívala. Můžu jedině poděkovat jednomu nejmenovanému jedinci, který k tomu ještě napomohl. Tahle třída opravdu neumí táhnout za jeden provaz.
Vlastně jsem se na němčinu podívala, asi půl hodiny před zkoušením, ale během takových deseti minut jsem to vzdala. Prostě to nemělo cenu. Co se má stát, stane se.
Nejhorší byla čeština. Myslím si, že česky umím opravdu obstojně a mám k češtině a ke čtení poněkud jiný vztah než většina mých vrstevníků - čtu všechno a čtu pořád. Knížky si nevybírám podle počtu stránek, ale podle kvality. Když něco čtu, okamžitě vidím chyby, mám potřebu je opravovat... Z omylu mě vyvedly až některé zkušební testy, najednou jsem měla neochvějný pocit, že opravdu neumím česky. Chyby jsem hledala horko těžko a většinou to byla typovačka. Když jsem pak opravovala svoje a kolegovy povídky, chtělo se mi brečet. Proč někde ty chyby vidím a někde ne?! Tak umím česky nebo ne?!
Čtení bylo kapitolou samo pro sebe. Nevybírám si knížky podle počtu stránek, ale podle kvality. Jelikož jsem ale chronický prokrastinátor, nezbylo mi nic jiného, než si literaturu navolit podle počtu stránek. Četla jsem rychlostí tři knížky za den a pak mi konečně přeskočilo a u čtení Saturnina jsem chytla hysterický záchvat smíchu, že jsem málem vzbudila celý barák :D
Testy jsme už měli za sebou, byl to docela záhul a já čekala na nejhorší. Svaťák byl ten nejdelší týden v mým životě. "Je pondělí, času dost..." a takhle to pokračovalo po celý zbytek týdne. Prošla jsem si několika různými stádii.

1. stádium přehnaného sebevědomí - mám přehled, určitě to dám!
2. stádium přehnaného šprtání - zase takový přehled nemám, ale ještě pořád mám čas opakovat!
3. stádium absolutní paniky - nemám vůbec žádný přehled, už mi nic nepomůže!
4. stádium absolutního odevzdání - ono to nějak dopadne, jen ať to už mám za sebou!

Dva dny před zkoušením jsem nespala. Na slavnostním zahájení se mi tak klepaly nohy, že kdybych měla stát ještě takových 20 vteřin navíc, tak se jim tam opravdu zkácím. Stála jsem tam a čekala, až nás propustí. Pak se mi konečně ulevilo a já mohla jít domů ještě naposledy si něco zopakovat.
Byla jsem zkoušená hned druhý den. Hned po ránu bylo něco špatně. Nemohla jsem najít tohle a tamto a nakonec jsem dorazila do školy s tím, že mi nezbyde nic jinýho, než se modlit a spoléhat se na štěstí. Usadila jsem se ve vedlejší třídě a nadávala sama sobě. Bavila se s ostatními spolužáky. Někteří z nich už byli zkoušení den předtím a někteří z nich byli neúspěšní. Říkala jsem si, co se může stát. Svět se nezboří. Šla jsem na řadu vždycky jako druhá. Jako první předmět byla čeština.
Hned na začátku jsem měla "štěstí". Vytáhla jsem si totiž Nerudu. Zrovna tu jednu jedinou knížku, kterou jsem nečetla. Na potítku jsem si pak nadávala ještě víc než předtím. Když jsem si šla sednout před komisi, bylo to ještě horší. Snažila jsem se to všemožně zachránit a chytala se všech nápověd, které jsem mimoděk od zkoušejících zachytila. Polepšila jsem si na rozboru neuměleckého textu, ale ani tak jsem z toho neměla nejlepší pocit. Stejně mám pocit, že mi to dali jen proto, že jsem dokázala několikrát rozesmát komisi hláškami z Marečku, podejte mi pero.
19. století je stoletím páry. Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí... hehe. Musela jsem okamžitě zavolat domů a pochlubit se svým (ne)úspěchem. Opravdu jsem panikařila. Pokoušela jsem se uklidnit. Je to jen jedna zkouška a nic se nestane, když to nevyjde. Teď se musím soustředit na to ostatní...
V tomhle případě mi můj duhový talismánek schovaný v kapse tak trochu pomohl. Kdybych ho stiskla víc, možná bych si vytáhla toho Lakomce, co měl kolega po mě, a jehož rozbor bych zvládla absolutně levou zadní. KRUCINÁÁÁÁÁÁÁL.
Další na řadě byly společenské vědy. Málem jsem talismánek rozdrtila, jak moc jsem se modlila, abych si nevytáhla filozofii. Všechno, jen ne filozofii! Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, vytáhla jsem si ekonomii! Dala jsem dohromady všechny pojmy snad kromě jednoho a zkoušející mi ani nemusely moc pomáhat. Měla jsem opravdu dobrý pocit.
Opět jsem volala domů, tentokrát abych se podělila o své nadšení...
Němčina. Absolutně jsem se na ní vykašlala. Nemělo cenu opakovat pár minut před zkoušením. Opět jsem měla štěstí a vytáhla jsem si téma Wien! Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky. Dělala jsem zbytečný chyby a šlapala si na jazyk, ale byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala alespoň něco. Opět jsem volala domů našim, abych se podělila o svoje pochybnosti.
Výtvarka. Opět nemělo cenu opakovat pár minut před samotným zkoušením. Opět jsem se spoléhala na štěstí a opět jsem ho měla. Otázka design. Na potítku jsem něco vypotila a před komisí taky. Měla jsem z toho smíšený pocity. Zkoušející mi pomohli, když jsem začala tápat a za to jsem jim byla hrozně moc vděčná. Zase jsem volala domů, tentokrát s pocitem úlevy, protože jsem veškeré vědomostní otázky měla za sebou a před sebou jsem měla už jenom obhajobu maturitní práce.
K obhajobě jsem nastupovala s pocitem úlevy. Nebudu se muset spoléhat na znalosti, ale jen na obhajobu. Moc dobře vím, proč jsem to udělala takhle a nebude těžký to říct. Musím ale přiznat, že jsem se toho docela bála, protože občas mívám trošku problém se vyžvejknout na veřejnosti. Tentokrát jsem ale problém neměla, nezarazily mě otázky komise a nakonec jsem vyběhla ze třídy, abych mohla ZASE zavolat našim, jak se věci mají. Pak nezbývalo než čekat na vyhlášení.
Nervy mě chytaly opravdu mocně, měla jsem hodně smíšený pocity a bylo mi opravdu divně. Byli jsme povolání do zkušební místnosti, málem mě museli podpírat, ale... ALE... DALA JSEM TO!
Pak jsem volala domů.
"Mám maturitu!"
Půl minuty ticha a pak zřetelný vzlyk. A další. Naposledy jsem se ohlédla na budovu školy, nasedla do auta a jela s takovým zvláštním pocitem domů. Neuvěřitelný pocit úlevy a nostalgie.
Když jsem dorazila domů, věděla to už celá rodina. Na facebooku se to už hemžilo gratulacemi. Rychlost šíření informací je v (nejen ;)) naší rodině opravdu blesková :D
Myslela jsem si, že se konečně pořádně vyspím, ale nevyspala. Několikrát za noc jsem se budila nebo jsem usínala až ve chvíli, kdy naši vstávali, a to bylo dost drsný, protože jsou docela hluční. Oslava se nekonala, nejradši bych se pořádně vyspala. Neměla jsem tušení, kdy se předává vysvědčení, ještě líp - nevěděla jsem ani, jestli a jak jsem napsala slohovky. Představovala jsem si ten trapas, kdy si přijdu pro vysvědčení a oni mě vyprovodí s tím, že jsem nedala slohovky a že jako sorry, mám smůlu. Doteď nevím, co mám ze slohu, ale už mě to tak netankuje.
Nikdo nevěděl, kdy se předává vysvědčení, ale nakonec jsem se to dozvěděla včas, dorazila na zámek, převzala vysvědčení, rozklepanou rukou jsem stěží podepsala, že jsem převzala a zase jsem si šla po svých.
Ten neuvěřitelný pocit úlevy, že to už mám za sebou! Tři trojky a jednička. Moje poslední dny co by středoškolačky byly zpečetěny a já konečně vykročila do života, vstříc novým obzorům.
GERARD MI POMÁHEJ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beepinka beepinka | Web | 24. listopadu 2013 v 8:25 | Reagovat

Přečetla jsem si celou tvou maturitní cestu...:) obrovská gratulace...:)!! mě to čeká již praktcky brzy taky xD teď jsem ve druháku,ale tak ono to uteče no :D!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama