Fantazie

27. února 2013 v 14:39 | Dráče |  Na téma...
Albert Einstein kdysi prohlásil, že jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská blbost. Jenže o vesmíru to nevíme jistě... S tím se dá jen souhlasit. Nekonečné je však ještě něco. Lidská fantazie.

Nedávno jsme na němčině četli článek o lidské fantazii se skrytou filozofickou úvahou - čím víc toho člověk ví a čím víc se toho naučí, tím víc nemá potřebu si představovat a vymýšlet a jeho fantazie ustupuje do pozadí. Už svou představivost nepotřebuje. Znělo to logicky, na chvíli jsem s tím skutečně souhlasila, ale opravdu jen na chvíli. Pak jsem si uvědomila, jaká je to vlastně hloupost.

Škola, že okrádá o fantazii? Možná... Nedává téměř žádný prostor pro představivost. Fakta jsou fakta, a tak se to musí brát. Jenže já vždycky byla tak trochu jiná...



Ve škole mě vždycky nejvíc bavila čeština a literatura. Už odmalička jsem náruživý čtenář. Často jsem si domů natahala klidně i pět knížek z knihovny a stíhala jsem je přečíst. Bavilo mě tvořit si své vlastní světy a představy a baví mě to dodnes, jenže na to už není tolik času. Veškerá moje čtenářská zvídavost dostala na frak poté, co jsem nastoupila na střední. Vrazili nám pod nos seznamy četby. O jedné polovině knížek jsem do té doby neslyšela a ta druhá polovina mě nijak nelákala. Co jsem ale mohla dělat... Díky tomu se už při čtení knížek ani pořádně nedokážu soustředit na příběh a na své představy, nýbrž na jazykové prostředky, výstavbu textu, horizontální a vertikální členění a podobné hovadiny, o kterých jsem dřív v životě neslyšela. Také nám při rozboru textu často říkají, co tím asi autor myslel. A já si říkám... jak můžou vědět, co tím myslel? Jak můžou přesně vědět, co tím chtěl říct? Co přesně cítil, když to psal? Ne. Tady vážně není prostor pro něco jako je fantazie. Bitch please. Brala jsem a beru to jako útok na mou představivost, která se vyděšená krčí někde v temném koutku, zatímco je ostře šikanovaná strohými fakty a znalostmi a nemá se jak bránit...

Jedna věc mě mrzí neskonale a víc než cokoliv jiného. V seznamu četby jsem našla jeden skvost, který jsem si vždycky toužila přečíst, jen jsem ho nikde v knihkupectví nebo knihovně nemohla vyšátrat. Je to trilogie Pán prstenů. Vyrůstala jsem na filmech a ještě nikdy mě žádný příběh nefascinoval natolik jako právě tento. Tolkien stvořil nádherný svět plný fantazie a kouzel, o odvěkém boji dobra a zla, touze po moci... Stvořil světy, národy, jejich zvyky, tradice, jazyky. Vzdělaný muž. Proferor. Člověk, který mi dal naději, že fantazie s přibývajícími znalostmi neumírá, ale naopak se může ještě více rozvíjet... Čím víc toho vím, tím víc si toho dokážu představit... Tím víc si představuji, jaké by to bylo, žít v té době, být součástí toho fantasy světa... Je to únik pryč od šedé reality.
Pak jsem si ale vzpomněla, že ať je ten příběh krásný jak chce a ať já ho miluji jak chci, nakonec mě čeká to samé, co u každé knížky z povinné četby. Rozebrat jazyk, rozebrat do mrtě členění textu, slohové postupy a další věci, které mi čtení dokázaly znechutit na celou dobu mé středoškolské docházky a zabíjely tak mojí fantazii. Chuděrka malá.

Jsem bývalá studentka stavařské průmyslovky, na kterou jsem přestoupila poté, co jsem se nedokázala sžít s kolektivem fotbalistů a barbínek na ekonomce. Několik let jsem neskutečně trpěla pod taktovkou naší matikářky, fyzikářky a všech ostatních učitelů odborných předmětů. Co jsem se natrápila, kolikrát jsem si říkala, kam jsem to vlastně vlezla... Jediným vysvobozením pro mě byly hodiny občanky...
Ve druháku jsme probírali osobnost člověka. Jinak řečeno, psychologii. Hráli jsme s učitelem různé hry, dělali testy, cvičili svou představivost... Bylo to úžasný a neskutečně mě fascinoval složitý svět lidské duše. Šli jsme hodně do hloubky a nutilo mě to hodně přemýšlet a představovat si. Tak trochu jsem poznávala sama sebe a učila se chápat ostatní...
Ve čtvrťáku jsme dělali filozofii. Řekli jsme si něco základního ke každému filozofickému směru, o představitelích a o době, ve které žili, abychom si dokázali dobře představit, proč jejich myšlenky byly takové, jaké byly. Pak nám učitel položil otázku a my se jí pokoušeli zodpovědět stylem, jakým se uvažovalo v té dané době. Také jsme rozebírali pojmy jako je láska, život, smrt, krása... a fascinovala mě ta různorodost názorů jak mých spolužáků ve třídě, tak tehdejších filozofů. Každý na to nahlížel jinak, ale jinak svým způsobem "správně" a tak, že každá teorie zněla jako pravdivá a logická. Pro mě úplně nový svět... Milovala jsem tyhle hodiny. Byly to hodiny, které mě skutečně nutily přemýšlet o něčem pro mě důležitém a nechávaly hodně velký prostor pro představivost. Nebrala jsem filozofii a psychologii jako vědy, protože se nejednalo o něco, co by bylo naprosto přesné, co by pasovalo na každého člověka a na každou věc. Brala jsem to spíš jako fascinující soubor určitých poznatků, které si každý z nás může přebrat sám...
Měla jsem také ráda hodiny dějepisu. Ano, šlo o to naučit se určitá fakta a data, ale... kolikrát jsem si představovala, že bych žila v té a té době, jaká bych byla, jací byli lidé, co tehdy žili a jak prožívali. Dějepisu se nikdy nepodařilo mou představivost zabít. Právě naopak. Drželo mě to nad vodou.
Byly ale jiné věci, které mě potopily a já to nedokázala dotáhnout do konce...

Když jsem poraženě opouštěla průmyslovku, abych si pak později mohla dodělat maturitu na gymnáziu, byla jsem neskonale šťastná. Nikdy jsem neměla ráda matiku, fyziku a ani ostatní odborné technické předměty, které mě akorát tak ubíjely. Něco jsem se na té škole natrápila, tady to snad bude lepší. Mysleli si to i učitelé, kteří mě vždy viděli jako gymnaziální typ...
Nebylo to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Dostala jsem otázky k rozdílovkám - ze ZSV a výtvarky. Nemůže to být tak těžký, že jo? Já se to skutečně učila... Byla jsem neskutečně zažraná do psychologie osobnosti a výtvarka byla neskutečně úžasnou hrou na představivost. Bylo třeba znát jen základní fakta a zbytek jsem mohla díky své empatii a představivosti sypat z rukávu!
U rozdílovek jsem nakonec uspěla a nastoupila na moje vytoužené gymnázium. Těšila jsem se na společenské vědy a výtvarku, div jsem nepištěla radostí. Čekala mě studená sprcha.
Žádné psychologické hry. Žádné testy. Žádné rozbory osobnosti a cesta do lidské duše. Žádné abstraktní pojmy a vlastní vysvětlení. Žádná představivost. Jen tuny a tuny faktů a informací, které je třeba se otrocky našprtat, které se nedají domyslet ani rozumem, ani představivostí. Nic takového. Klidně i pět písemek v jedné dvouhodinovce, kdy už se vám pomalu hrnou do očí slzy zoufalství a bezmoci, zatímco učitelka popíjí kafíčko, nohy na stole a culí se jak měsíček na hnoji. Vždycky jsem měla za to, že "učitel" je od slova "učit". Teď už vím, že je to spíš od slova "mučit". Takhle se další učitelce povedlo znechutit mi něco, co jsem ještě nedávno milovala...
Bála jsem se, že to podobně dopadne i s výtvarkou, ale... ne. Učitel vykládá, vtipkuje, nutí nás přemýšlet, představovat si a hledat odpovědi v sobě. Nepotřebujeme se nic otrocky učit, ale jen si to představit a uchopit myšlenku. Mám čas myslet i na něco jiného a nestresovat se, to mě baví. Vypadá to, že nejsem tak úplně ztracený případ...

Vlastně jsem nikdy nebyla a nebudu ztracený případ. Je jedno, kolik strohých faktů budu znát. Je jedno, jak moc se budou snažit uškodit mojí představivosti. Je jedno, kolik věcí se budu muset učit a nepřemýšlet o nich, protože tak to prostě je. Vždycky budu mít svůj vlastní svět, prostor pro své příběhy, které mi neustále běží v hlavě, které mi nedávají spát a nutí mě psát. Některé strohé fakty se mi můžou hodit. Mohou pomoci vytvořit svět mé zvrácené fantazie. Jsem fanoušek fantasy. Jsem yaoistka. Jsem ta, která čte komixy a manga. Ta, která sleduje fantasy a scifi filmy. Ta, která má svůj vlastní vnitřní svět. Ta, která vždy tiše seděla v lavici, přemýšlela o světě a v hlavě měla tisíce otázek, příběhů a představ a utíkala před realitou. Já se nenechám zastrašit. Někteří lidé se taky nenechali zatlačit do kouta. Jako třeba pan Tolkien.

Protože my snílci jsme silní. Protože lidská fantazie je nekonečná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hovniválka Hovniválka | Web | 27. února 2013 v 14:50 | Reagovat

A další věc je nekonečná. Testování na zvířatech.

2 Emily Emily | Web | 27. února 2013 v 15:20 | Reagovat

Krásně řečeno. Souhlasím s tím, že fantazie opravdu nemá hranice a může být neskutečně silná. Něčí fantazii může zničit jen to, když na ni sám dotyčný zapomene.

3 Terka Terka | E-mail | Web | 27. února 2013 v 15:47 | Reagovat

Souhlasím s tebou.
Někdy škola ubíjí moji fantazii, třeba když nám na jeden týden naplánují tak milion testů a pak se to má učit kdo, co? Člověk si svoji fantazii musí před učením chránit obranným štítem a až dostuduje, tak si ji opět odkrýt a nechat se jí plně pohltit.
Mimochodem, taky mám ráda dějepis. Teda, my už teďka ve třeťáku dějepis nemáme, ale i tak. Mám ráda historii. Když si představím, jak si lidé žili třeba v Renesanci nebo v Klasicismu nebo třeba i ve Středověku, moje fantazie se zlepšuje. Ráda bych někdy napsala nějaký historický román, thriller a další..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama